Lidé otevřou dveře do holých stěn. Není tu absolutně nic. Ani to ramínko na lustr a dráty trčí smutně ze stropu. Koukají na vás je zásuvky ze zdi, což je prima, takže se hned zkouší, zda „jedou“. Nejedou nikam, zůstávají na místě, ale „šťáva“ do nich neteče. Není „nahozený“ hlavní jistič.
„No dobrá, tak jej nahodíme, a kdo má zkoušečku? Nikdo? To jste nemohli vzít alespoň rychlovarnou konvici? No jo, to jste vy, mladí hr hr a nic. Starej táta, aby na všechno myslel.“ Otec tahá z tašky konvici z kapsy kávu a hele, zásuvka jede a už to vaří.
„No, tak dobrý to je, tady budete mít místo na tu konvici. Že tu budou skříně? Kde, vždyť sem dáte stěží jednu, počkat,“ a tatík už běhá s metrem, který ruče vytáhl z kapsy a posměšně pokřikuje, že se sem vejde jen jedna skříň, a to ještě tak tak. Na mladých je pak divení, kdeže vzal otecko ty míry a ten je z toho udiven.
„Přece od nás z ložnice, ne? Přece vám ty skříně dáme ne? Je to něco jako věno, krucipísek.“
Dochází k protestům a dcera to rázně utne prohlášením, že ty staré bedny tady nechce a že chce skříně nové. Otec krčí rameny, matka vzlyká, co se o ně nastarala a opatrovala je a nyní jsou to jen staré bedny. Otecko se pochechtává, že sem dají stěží tak prádelník, a to ještě leda, že by byl na výšku. Nato mladý odpovídá, že taky existuje něco jako skříně na míru, pokud to jako otecko neví. Ten odporuje, že to bude papírový póvl, že to zná, ačkoli je v životě neviděl. Mladí jsou ihned na koni a popisují výhody, a dokonce v mobilu ukazují, jak jsou krásné. Matka opět pláče, že už to mladí věděli předem, že ty jejich krásné skříně chtít nebudou a otecko mává rukama, jako že on se vzdává všech důsledků.
Druhý den večer však všichni uznávají, že jsou velice hezké a hlavně praktické. Otecko chválí materiál a matka se ptá na firmu, která to udělala, protože to chce domů také. A děti jí dávají stejný odkaz, jako je zde v článku. Jen na něj musíte kliknout.